„Šťastná asi jsem, ale není to štěstí
ze spokojenosti se sebou samou,“
říká absolutní vítězka anket Český
slavík a TýTý Lucie Bílá
„Sedím v prosluněném obýváku
u krbu sice funkčního, ale v tomto podnebí spíše pro parádu.
Francouzským oknem otevřeným dokořán ode zdi ke zdi vybíhá obývák na terasu
a do zahrady zarostlé okrasnými dřevinami a grapefruitovými stromy.
Za terasou je vidět sladkovodní bazén bublající protiproudy, za ním dětské
„plivátko“, kde se zrovna čvachtá a hlasitě u toho výská Filípek.
Zeleným paloučkem se zahrada pozvolně svažuje k moři. Do něj vbíhá
a láme vlny protáhlé molo, u kterého kotví naše motorová jachta. Aniž
se zvednu z gauče, dohlédnu na neširoký průliv, přes který se klene
zvedací můstek spojující Hroší ostrov s Floridským poloostrovem.“ Takto
popisuje Lucie Bílá své floridské obydlí v knize, kterou s ní sepsal
Jefim Fištejn. Třeba v tuto chvíli zrovna dělá výše popsané – neboť na
slunné Floridě bude až do začátku našeho jara. Ještě předtím, než se do své
oázy vydala, vznikl tento rozhovor.
Na psaní
vzpomínek nemám zatím ten správný věk, ale v poslední době se kolem mé
osoby, mého soukromého života a mého veřejného vystupování nahromadila
řada výmyslů, zkreslujících fám, někdy i zlovolných pomluv, které jsem
musela uvést na pravou míru. Knížka je literární formou odpovědí na všechny
otevřené otázky. Možná kdybych nevyslovovala své názory tak nahlas, neměla bych
problémy, které jsem musela řešit napsáním knihy. Ale zjistila jsem, že to není
nejhorší způsob, jak si zjednat čistý stůl a čisté svědomí pro příští
etapu života.
Především jsem se vyhýbala příkrým soudům
o lidech, kteří se nějak zapsali do mého osudu. O nikom jsem vědomě
nechtěla mluvit špatně, protože to nepokládám za férový způsob účtování s minulostí.
Přemáhala jste se
moc, když jste vzpomínala na nepříjemné okamžiky svého života?
Skoro se vším nepříjemným ve svém životě se cítím
vyrovnána, snad až na smrt Tomáše Holého, se kterou se nevyrovnám nikdy (Tomáš
Holý, někdejší dětský herec, byl v r. 1989 zpěvaččiným blízkým přítelem –
pozn. aut.). Nepříjemné věci jsou právě proto nepříjemné, že
i vzpomínka na ně bolí. Ale musela jsem jít s pravdou ven, aby
vyprávění bylo věrohodné. V zásadě si myslím, že v každém životě je
štěstí vykoupeno a vyváženo přibližně stejným množstvím neštěstí. Jen po
zlých prožitcích si toho dobra více ceníme.
Na Vánoce jste měla vlastní televizní program. Proč jste
se pro něco takového rozhodla?
Mám pocit, že kabát zpěvačky mi začíná být trochu
malý a těsný. Nestačí mi vědomí toho, že mi lidé tleskají za dobrou
interpretaci toho, co složili a napsali jiní. Chtěla bych se divákům
otevřít i jako samorostlý člověk s vlastními nápady, názory
a mluvou. Už teď je mi divácký smích po mých replikách stejně drahý jako
aplaus po povedeném zpěvním výkonu.
Jste teď spokojená? Jste šťastná?
Šťastná asi jsem, ale není to štěstí ze
spokojenosti se sebou samou. Právě naopak, mým hnacím motorem je nespokojenost,
honba za lepším výkonem. Pocit definitivní spokojenosti by mě vážně zneklidnil,
a to už by nebylo štěstí.
Myslíte, že s postupujícím věkem nacházíte větší vnitřní klid? Že toho
o sobě víc víte?
Spíš než vniřní klid pociťuji s věkem větší
sebejistotu – pocit, že to dokážu. To se ale nějak podivně snoubí
s neutichajícími pochybnostmi o sobě, ale jak, na to se mě neptejte.
Nejmíň ze všeho člověk zná sám sebe a věk na tom nic nemění. Na konci
života moudrý dochází k poznání, že nic neví. Na druhé straně, čím víc
toho jeden ví, tím víc ho bolí svět. Tady začíná filozofie, a to není můj
obor.
Které vaše vlastnosti se s věkem zvýraznily a které naopak
ustupují?
Zdá se mi, že poněkud ustupuje naivita, ochota
všechno přijímat na čestný slovo. Zvyšuje se náročnost vůči sobě a svému
okolí.
Nemrzí vás někdy trochu, že jste se jako zpěvačka zatím neprosadila
v zahraničí?
Nějaké možnosti tu byly, občas dostávám nabídky na
vystupování třeba v Německu nebo v Americe. Ale zvlášť mě to neláká,
je to otázka vědomých priorit. Chci žít v zemi komplexně, se vším všudy,
komplexně se projevovat a komplexně být vnímána. To dovedu jen tam, kde to
důvěrně znám, kde jsem svá mezi svými, kde umím dýchat vzduch. Neláká mě osud
malé hvězdičky, jedné z milionů v nějaké obrovské mlhovině. Takže
reprezentovat tuto zemi v cizině – ano, dělat osobní kariéru jinde –
jednoznačně ne.
Z knížky vyplývá, že dnes žijete v poměrně
značném blahobytu – a přitom jste dětství neprožila zrovna v zámožné
rodině, i v pětadvaceti jste na tom byla mnohdy hodně zle. Jak rychle si člověk
zvykne na dostatek? Jak ho to změní?
Škoda že lidé vidí jen to pozlátko a nevidí,
nebo nechtějí vidět, tu obrovskou dřinu a sebeodříkávání, které za tím
stojí. V různých obdobích svého života jsem poznala opravdu značnou bídu:
byly doby, kdy jsem si koupila jeden rohlík a rozdělila ho na čtyři
kousky, abych měla čím zajíst antibiotika, když jsem byla nemocná. Právě proto
znám cenu blahobytu a znám i jeho relativnost. Vím, že nic není
zadarmo a člověk se nesmí stát otrokem ničeho.
Po čem dnes toužíte? Co byste chtěla a dopřát si to nemůžete?
Mám dvě výrazné tužby. Chtěla bych mít ještě jedno
dítě, ale jako odpovědná maminka si ho nemohu dopřát, aspoň zatím. Na řádnou
výchovu bych neměla čas a o neřádnou nestojím. Takže – jedno dítě je
pro mne málo, dvě moc. Za druhé bych si přála, aby zmizely některé vysloveně
nehezké vlastnosti našeho národa, jako úzkoprsost, závistivost, malomyslnost –
ale tak nějak, abychom nemuseli všichni u toho vymřít.
Cítíte se víc osaměla než třeba v době, kdy jste
začínala? Izoluje vás popularita hodně?
Určitě popularita a „světská sláva“ omezuje osobní
svobodu a prohlubuje pocit osamění. Nemohu jako kdysi chodit do hospod
čtvrté kategorie s veselou partou kamarádů a dávat si buřta
s cibulí, sem tam i nějakého ruma. Za všechno se platí a toto je
hodně krutá daň, kterou si sláva vybírá.
Myslíte na budoucnost? Na to, že by mohly přijít zase ty
trochu „černějsí“ čáry, jak o tom píšete v knize? Máte z toho
strach?
Řeknu bez pózy: nemám strach z budoucnosti,
nemám strach z černých pruhů života. Mám své pojistky: jednak jsem máma
a mám obrovskou oporu ve svém mateřství, jednak mám řemeslo, kterým se
vždycky uživím. Nebojím se změny povolání, chci věřit, že můj život není
závislý na zpívání. To by mi někdo musel vydloubnout srdíčko.
Dovedete si sama sebe – jako zpěvačku – představit za pět
deset let? Co byste chtěla zpívat? Pro jaké publikum?
V zásadě jsem běžec na dlouhou trať, ale to
je celoživotní pocit. Snažím se chytit druhý dech, mít pravidelný tep. Ale
nedívám se do dálky, dívám se pod nohy, abych nezakopla o kámen před sebou.
Jak vychováváte svého syna?
Zatím to vypadá tak, že vychovává spíše on mě než
já jeho. Učím se od Filípka jeho neuvěřitelné vynalézavé představivosti,
schopnosti vidět v mráčku pejska a ve vodovodní zauzlované hadici
srdíčko. Dospělí takovou fantazii ztrácejí.
Chtěla byste, aby se někdy věnoval té sféře, v níž
se pohybujete vy – v showbyznysu?
K ničemu ho nebudu speciálně vést, ať je, čím
chce, hlavně aby tím byl rád. Pokusím se mu vštípit schopnost vnímat přírodu
a mít pochopení pro lidi kolem sebe.
Pokud bude chtít být někdy zpěvákem, členem skupiny, co
mu řeknete do začátku? Jakou zásadou by se měl řídit?
Pokud by se mu to přihodilo, přála bych si, aby se
řídil zásadou: nikdy nebýt motivován penězi. Umění je žárlivou milenkou, která
se nevrací, když ji jednou zradíš.
A vaše krédo je?
Věrím v lásku, ve spravedlnost, v kus
dobrého v každé době a v každém z nás.
Text: Andrej Halada
Foto: Petr Škvrně
